SMYSLEM ŽIVOTA JE UŽÍVAT SI (YOGEŠVARA DÁSA)

            Všichni hledáme naplnění, štěstí, lásku, radost, sebevědomí, vitalitu, spojení. Tyto kvality jsou nám podle Védské literatury vlastní: jsme věční, plní vědění a blaženosti (sac-cid-ānanda-vigrahaḥ, Śrī Brahma-saṁhitā, 5.1), navíc je naší přirozeností vyhledávat blaženost (ānandamayo ’bhyāsāt, Vedānta-sūtra 1.1.12). Proč tedy zažíváme zlost, zmatení, strach, pocit oběti, zahanbení, bezcennost, bolest, ublížení, smutek, odpor, pocity viny, frustraci, napětí, nedostatečnost, žárlivost a další pocity, které nechceme? Śrīla Prabhupāda nám dává odpověď při odpovědi na otázku reportéra v roce 1976 ohledně smyslu života a existence…
            

Śrīla Prabhupāda: „Smyslem života je užívat si. Ale nyní jste na falešné platformě života, a proto trpíte místo toho, abyste si užíval.  Všude vidíme boj o přežití. Každý bojuje, ale co je nakonec jejich požitkem? Jednoduše trpí a umírají. Proto, ačkoliv život znamená užívání si, v současnosti Váš život není užívání si. Ale pokud se dostanete na skutečnou, spirituální platformu života, budete si užívat.“
            Co je tedy spirituální platformou? Nejprve musíme poznat, kdo jsme. Jen pokud známe naše já, můžeme poznat, jak prožívat blaženost. První instrukce Bhagavad-gīty je nejsme toto tělo, jsme věčné duše (dehino 'smin yatha dehe, Bhagavad-gītā 2.13; na jayate mriyate va kadacin, Bhagavad-gītā 2.20). Naše individualita zůstává, zatímco naše tělo se v čase mění. Stačí se podívat na naši fotku, kdy nám bylo pět let. Z této doby již nemáme v těle jedinou buňku, kterou jsme tam měli tenkrát. Není to tak, že by naše buňky vyrostly. Ne, celé naše tělo se změnilo. Přesto jsme to stále my. Toto dokládá i moderní věda, která tvrdí, že přibližně během sedmi let se nám vymění všechny buňky v těle. Tak jako v tomto těle postupně procházíme z dětství do dospělosti a z dospělosti do stáří, tak přecházíme do nového těla ve chvíli smrti.
            Je tedy logické usuzovat, že smrt je pouze změna těla. Védská literatura to potvrzuje. Přirovnává změnu těla ke změně oblečení (vāsāṁsi jīrṇāni yathā vihāya, Bhagavad-gītā 2.22). Právě duše činí lidskou bytost atraktivní. Muže přitahuje krásná dívka, jakmile však duše opustí její tělo, nikdo už se o tělo samotné nezajímá. Dr. Wilfred Gordon Bigelow (chirurg srdce, průkopník metody hypotermie a člen kanadské lékařské síně slávy), zastánce existence duše, který mimo jiné prováděl operace přímo na bojištích II. světové války, učinil následující pozorování: „Existují určité případy, kdy jste přítomní v okamžiku, kdy lidé přecházejí ze stavu života do smrti a dochází k nějakým tajemným změnám. […] Jedna z nejnápadnějších je náhlý nedostatek života či lesk v očích. Stanou se matnými a doslova mrtvými.“
            Máme tendenci plést si sami sebe se svým tělem. Védská literatura je velmi detailní v rozboru těla. Tělo znamená smysly. Jsme vybaveni pěti smysly pro získávání znalostí: oči, uši, nos, jazyk, dotek; pěti pracovními smysly: hlas, nohy, ruce, řiť a genitálie; a nad těmito smysly dlí mysl (Bhagavad-gītā, 13. 6.-7., význam). Nejsme ani své smysly ani naše mysl – toto vše se v čase mění a je dočasné – zatímco my jsme věční. Nekontrolujeme-li svou mysl pomocí inteligence, je naše mysl ovládána smysly. Pokud je naše chuť přitahována lahodným steakem s pivem a my se poddáme tomuto pudu, staneme se otroky naší chuti. Myslíme si, jak si užíváme, přitom jen sloužíme svým smyslům. Naše uspokojení trvá několik minut, možná hodin, přičemž následuje pocit nedostatku a chtíč mít více.
            Nejvyšším potěšením v materiálním světě je sex. Jako ostatní materiální potěšení trvá jen zlomek času, několik sekund či minut. Pak prožíváme nevyhnutelné prahnutí po dalším sexu. Materiální ukájení smyslů nás nemůže nikdy nasytit, stále chceme více. Vztah s objekty našich smyslů přiléhavě popisuje Bhagavad-gītā (2.62): „Jakmile přemýšlí nad objekty svých smyslů, osoba si vůči nim vyvine připoutání a z tohoto připoutání se rodí chtíč a z chtíče vystává vztek. Ze vzteku vyvstává blud a z bludu zmatení paměti. Pokud je zmatena paměť, inteligence je ztracena a když je ztracena inteligence, člověk znovu upadne do materiální kaluže.“
            Pokud přijmeme, že jsme věčné duše, a odmítneme ukájení našich smyslů, které vede k nespokojenosti, ocitneme se na spirituální platformě. Musíme porozumět naší pozici věčných duší. Jsme nedílnou součástí Boha, zároveň jsme individuální bytosti. Náš vztah je podobný vztahu otce a syna. Bůh je naším otcem a my jsme jeho dětmi (aham bija-pradah pita, Bhagavad-gīta, 14.4). Otec i syn jsou jedna krev, zároveň otec je unikátní bytost a syn je unikátní bytost. Sebe jako nedílnou součást Boha můžeme pochopit na základě analogie ruky a těla. Ruka je nedílnou součástí těla, není však požitkářem, tím je totiž žaludek. Pokud se bude ruka snažit sebe sama uspokojit, bude to vést jen k frustraci a bolesti. Ovšem, pokud je ruka inteligentní, dodá jídlo žaludku a ten zajistí, že ruka dostane potřebnou výživu a bude spokojená. Budeme-li se snažit uspokojovat Boha, budeme i my automaticky uspokojeni.
            Zdrojem prožívání pocitů, které nechceme, je ve své podstatě snaha užívat si sami, protože to není naše přirozenost. Naší skutečnou spirituální přirozeností je sloužit Bohu. Pokud nám to přijde zvláštní či nepřijatelné, můžeme se nad tím zamyslet. Vždy budeme něčemu nebo někomu sloužit. Již bylo zmíněno sloužení smyslům, dále zaměstnanec slouží zaměstnavateli, rodiče slouží dětem, manžel manželce a manželka manželovi. Můžeme sloužit společnosti či národu. Sloužit je charakteristika, kterou od sebe nemůžeme oddělit. Védská literatura to popisuje slovem dharma. Jako dharma cukru je být sladký, dharma vody je být mokrá, dharma ohně být horký, tak dharma duše je sloužit. My máme volbu, komu nebo čemu budeme sloužit. Jen služba Bohu nám může poskytovat dlouhodobé štěstí. Připoutanost k čemukoliv dočasnému je zdrojem utrpení. Naše připoutanost na jiných službách, než je služba Bohu je založená na iluzi, že jsme naše tělo. To neznamená, že manželka by neměla sloužit manželovi nebo že rodiče by neměli sloužit dětem. Podstatou je činit vše s vědomím služby Bohu.
            Jak tedy kultivovat vědomí služby Bohu? Prvním krokem spirituálního procesu vedoucího ke skutečnému užívání si je kontrola jazyka (vāco vegaṁ, Śrī Upadeśāmṛta, text 1). Kontrola jazyka otevírá bránu ke kontrole dalších smyslů. Nemůžeme přestat používat jazyk, cílem je používat ho ve službě Bohu. Slova mají velkou moc, dokážou pohladit i těžce ranit. Slova mohou způsobit radost, jakož i dlouhodobé křivdy a ublížení. Slova jsou také používaná k manipulaci. Doporučeným procesem pro kontrolu jazyka a očištění našeho vědomí je v tomto věku, který je nazýván věk Kali, zpívání svatých jmen.
Harer nama harer nama harer namaiva kevalam, kalau nasty eva nasty eva nasty eva gatir anyatha
            „V tomto věku hádek a pokrytectví, jedinou cestou osvobození je prozpěvování svatých jmen Pána. Neexistuje žádná jiná cesta. Neexistuje žádná jiná cesta. Neexistuje žádná jiná cesta.“ [Cc. Adi 17.21]
            Dále Kali-santarana Upanisad radí:
hare krishna hare krishna krishna krishna hare hare, hare rama hare rama rama rama hare hare, iti sodasakam namnam kali-kalmasa-nasanam, natah parataropayah sarva-vedesu drsyate
            Šestnáct jmen Hare Krishna maha-mantry: Hare Krishna Hare Krishna Krishna Krishna Hare Hare, Hare Rama Hare Rama Rama Rama Hare Hare ničí veškerou nepříznivost ve věku Kali. To je závěrem Véd.
            Zpívání svatých jmen je ústřední aktivitou procesu kontroly našich smyslů a očištění našeho vědomí. Je to jednoduchý proces, ke kterému nepotřebujeme žádné vybavení. Můžeme si prozpěvovat svatá jména kdekoliv a kdykoliv. Benefit je obrovský. Jakmile se začneme zbavovat nánosů věcí, které nás zatěžují (ceto-darpaṇa-mārjanaṁ, Cc. Antya 20.12), začneme pociťovat dlouhodobou blaženost. Bůh (Kṛṣṇa) má rád, když se o něm zpívá. Analogii můžeme vidět v dnešním světě. Každého těší, když se o něm mluví. Kṛṣṇa nechce, abychom trpěli a pokud chceme k Němu nazpět, pomůže nám.
            Další velmi důležitou částí v kontrole jazyka je vegetariánská strava, která je nejprve nabídnuta Kṛṣṇovi. Neumíme sami vyprodukovat žádné obilí, ovoce ani zeleninu. To všechno nám poskytuje Kṛṣṇa. Vědci neumí uměle vyrobit bramboru či jablko. To získáváme díky plodné půdě, slunci a dešti, všechny jsou poskytovány Kṛṣṇou (eko bahunam yo vidadhati kaman, Kaṭha Upaniṣad 2. 2. 13), neumíme ovládat déšť ani slunce. Nabídnutím jídla uznáváme, že jídlo je Boha, navíc je to vhodný způsob, jak Kṛṣṇu potěšit. Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (9.26) říká: „Pokud mi člověk nabídne s láskou a oddaností lístek, květinu, ovoce a vodu, přijmu to.“ Kṛṣṇa nám říká, co mu chutná. Protože všechny živé bytosti jsou synové Kṛṣṇy, nenabízíme mu maso. Otce by nepotěšilo, kdyby mu jedno jeho dítě dalo k jídlu svého bratra nebo sestru. Jakmile mu jídlo nabídneme, zbytky jsou pro uspokojení našeho žaludku a našich smyslů. Takto také očišťujeme naše smysly a mysl.
            Zpívání svatých jmen a jezení pouze nabídnutého jídla Kṛṣṇovi jsou jedny ze základních principů, jak se zbavit nadvlády smyslů a jak kultivovat blaženost a dlouhodobé užívání si, jehož podstatu velmi přiléhavě popsal Abraham Maslow, jeden z nejcitovanějších psychologů 20. století: „Seberealizovaní lidé mají úžasnou kapacitu oceňovat znovu a znovu, svěže a naivně, základní statky života s úžasem, potěšením, údivem a dokonce extází, jakkoliv vyčpělé pro ostatní lidi tyto zážitky mohou být.“ ​​